zahlavi
logo
 
 

Untitled Document Historie

HISTORIE OBCE

Pasáž ze školní kroniky -- Pěstování konopí -- Foto J.Dezorta -- Historické cesty -- Obyvatelé r.1885 a 2010 -- 600 let obce -- V archivu

Jak se mění obec - Doubravy č. 69, typická usedlost Luhačovského Zálesí (historie a majitelé)

( Za obsah přesně neručím, Václava Říhová, duben 2014 )

  


Zemědělská usedlost vznikla roku 1834 rozdělením půllánového statku č. 57, patřícího rodinně Mrázků.

1882 je doložen majitel v č. 69 domkař František Mrázek s rodinou.

1882 se rodí v č. 69 chlapec František Mrázek, který, když se oženil s Marií Žákovou z č. 77, si postaví na svém poli domek - Okruhlice č.p. 17.
Jeho bratr (asi) Jan Mrázek zůstává doma a je dalším majitelem hospodářství.

1885 se z domku 69 vdává Kristína Mrázková do č. 38 za Josefa Kolaříka.

1898 se v č. 69 rodí prvorozený Ferdinand Mrázek (matka Marie, otec Jan), žení se s Annou Záhorovou z č. 43. Do války narukoval 1918, přežil a vrátil se zpět hospodařit na usedlosti.

Ferdinand má ještě sourozence – Jana (* 1900), Marii (*1902), Antonínu (*1904) a Hedviku (*?). 

Jan, nar. 1900, narukoval 1918 do války, zběhl a byl zastřelen na četnické stanici ve Vel. Ořechově v neděli 8.9.1918.

Marie byla světoběžnice, vrací se do Doubrav svobodná v 50-ti letech a v roce 1958 odchází do domova důchodců na Lukov.

Antonína se vdává do č. 35 za Josefa Janču („Hadamovi“).

Hedvika si vzala Bohuslava Horáka a odstěhovala se do Hřivínova Újezda.

1934 se rodí Ferdinandovi a Marii v č. 69 jediná dcera Marie Mrázková (přezdívka Mařenka Krásná), která umírá svobodná a bezdětná 2012, po uklouznutí na zledovatělé silnici, již téměř u svého domu, při návratu z obchodu.

Dům po její smrti dědí její strýc, žijící bratr maminky František Záhora, starý 94 letý pán, bydlící v Bohuslavicích u Zlína. Pokud by už v roce 2012 nežil, tak by domek zdědil stát. 

Pan Záhora umírá rok poté a domek dědí jeho čtyři děti, ty jej přes realitní kancelář prodávají manželům Janě a Ing. Jakubovi Kadlečíkovi, rodákovi ze Lhoty.

4. dubna 2014, na žádost vlastníků, vydává Stavební úřed Zlín Souhlas s odstraněním domu. V nejbližších dnech můžeme očekávat demoliční techniku a dům č. 69, jehož replika stojí i ve skanzenu lidových staveb ve Strážnici (Selská usedlost č. 69 Anny Horákové z Doubrav), zakončí v Doubravách svou existenci.


Týden od 23. do 29. 6. 2014 - velké bourání:




Náves v Doubravách

V dnešním shonu si málokdo uvědomí, jak se téměř každodenně postupně mění vzhled vesnice. Pokusme se nad tím zamyslet třeba na stavebním vývoji návsi v Doubravách. Vždyť ještě nedávno, asi před 40 lety, byl uprostřed křižovatky ostrůvek zeleně, něco jako kruhový objezd a dnes už si na něj ani nevzpomeneme. Nutno říct, že v současnosti by se nám pro zpomalení dopravy automobilů při průjezdu obcí i hodil.

naves 1950.jpg(376 kb)   naves dnes.jpg(355 kb)

Ale pojďme hlouběji do minulosti. Domky, nebo spíš nuzná obydlí, v Doubravách stály určitě před rokem 1406 našeho letopočtu. To se již prvně vzpomínají Doubravy jako ves písemnou zmínkou v soupisu majetku panstva. Obydlí byla situována v lánové zástavbě, dostatečně vzdálena od toku potoka. Lánová zástavba vznikla původně tak, že bylo zapotřebí určité pusté území patřící šlechtě zúrodnit a tak se v blízkosti nějakého toku, v zarostené a opuštěné nivě, rozparcelovala půda na pruhy - lány a ty se přidělily osadníkům. Tito se zde usadili a neobdělávaný pozemek postupně klučili a zúrodňovali.

Osadníci si vybudovali jednoduchá roubená stavení na kamenné podezdívce s jedním či dvěmi okénky ve světnici, orientované kolmo k návsi, aby vznikl průjezd do dvora. Rodinám pak patřil domek a pozemek za ním, který se jim, podle snahy, píle a možností podařilo zúrodnit. Za domkem obvykle začínal hospodářský dvůr s přístřešky pro chovaná zvířata a krmivo, za dvorem zahrada s ovocnými stromy a zeleninou a dále pole, louky a les.

Tak byla utvořena mezi domy náves, společný prostor pro všeobecné dění. Návsí protékal potok, nejdůležitější zásobárna užitkové vody a procházela komunikace, která spojovala Doubravy s okolními obcemi. To byl původní vzhled obce.

Pro účely vojenského mapování, v době vlády Marie Terezie, bylo v roce 1771 uskutečněno na Moravě číslování domů. Provádělo se vyznačením čísla křídou na dveřích. Číslo 1 dostalo první stavení zleva při příjezdu do obce, obešla se celá vesnice ve směru chodu hodinových ručiček až k výjezdu z obce, dnešního čísla 51.

Musíme si uvědomit, že tehdy nejdůležitější příjezd do obce byl od Velkého Ořechova "Drahami" na "Dolňansko a že cesta, kterou používáme nyní, ještě nebyla. Další číslování domů se poté již provádělo postupně podle výstavby domů. Zde tedy víme, že v té době celé Doubravy neměly mnoho stavení. Po levé straně proti proudu potoka stály domy číslo 1 až 16 od "Dolňanska" na "Horňansko", za potokem čísla 17 až 34 na "Horňansku" až po dnešní křižovatku, číslování pokračovalo "Hore Súchovem" od čísla 35 až po číslo 45 panskou hájovnu, současný obecní úřad. Následovalo číslo 46 panský dvůr, největší stavení v obci, dále přes "Brodisko" až ke zmiňovanému číslu 51. Očíslovány byly i některé domy stojící vevnitř tohoto prostoru, maximálně tak odhadem po číslo 61.

Dnes některá čísla popisná z té doby užívají i domy jinde postavené. Tak například čp. 11 bylo původně mezi domy s čísly 10 a 12 a po zničení původní stavby si majitelé postavili nový domek v "Chaloupkách" a číslo si na něj přenesly. Souvislá řada číslování domů je dnes již jen od čísla 1 po číslo 8, dále od 18 po 24, 26 až 31 a 35 až 43. Některé domy zanikly požárem nebo povodní, jiné zase byly dostaveny ve vzniklé proluce a dostaly pořadové číslo pro nový další dům, proto dnes již není očíslování domů v řadě. Tato fakta nám dávají určitou představu vzhledu vesnice před zhruba 250 lety.

Se zvyšováním počtu obyvatel v průběhu let bylo uprostřed návsi asi nejspíš umožněno postavit si nějaké obydlí i nemajetným občanům obce, kteří nevlastnili půdu, protože ta již byla rozdělena mezi rodiny prvních osadníků. Domky vystavěné byly menší a bez hospodářského zázemí, nebo jen s minimálním oplocením. To se nejlépe pozná podle toho, že obyvatelům domu patřil pouze pozemek pod budovou a okolí domu patřilo již všem, jako třeba dnes u čísla 65 a 71. Takovým způsobem se tedy dosud prázdný prostor rozlehlé návsi začal zastavovat obytnými budovami, dnes například ještě stojí č. 80, 52, 70, 13, 68, 66, 65, 71 a 72. Obyvatelé těchto stavení si prostředky k obživě museli sehnat nájemnou sezónní prací u sedláků a v zimním období řemeslnou činností.

Na návsi byly v domcích provozovny - dílny kováře, obuvníka, švadleny, tkalce, koláře a dalších řemesel, také hospoda a obchod. Dokonce ze začátku, než byla postavena budova školy, se v jedné domácnosti děti příležitostně učily základním vědomostem. Uprostřed na návsi se také později stavěly důležité obecní stavby, jako třeba škola a pastouška a také kříže a zvonice. Vysazovaly se stromy, většinou lípy u křížů, vznikali tak jakoby parčíky s lavičkami pro posezení.

Na návsi si movitější obyvatelé - hospodáři vystavěli patrové komory pro uskladnění potravin a obilí. Komory - sýpky byly postaveny z nutnosti přežití, protože v obytných domech se topilo v otevřeném ohništi, který mohl lehce zapálit dřevěné konstrukce domu a doškovou střechu a pak by shořel jak majetek, tak i veškeré zásoby. Naopak sýpka byla samostatný objekt bez otápění a zásoby na obživu nebyly ohněm ohroženy. Vstup do ní byl vždy naproti stavení, na dohled z oken světnice, aby hospodyně mohla majetek hlídat před krádeží. V Doubravách již stojí jen jedna patrová komora, postavená proti č. 21. Ostatní komory buď podlehly času, anebo poslední byly zbourány při úpravě hlavního tahu silnice v obci přibližně v roce 1965.

Na návsi se budovaly také společné technické stavby. Vodohospodářské - studny na pitnou vodu a požární nádrže. Zpočátku to byly vyhloubené jámy vevnitř vyložené kameny, nebo roubené. Studny byly kryté stříškou z došků proti znečištění vody listím a opatřeny okovem či rumpálem při hlubší stavbě. Dochované obecní studny ze staré doby, již sice modernizované, jsou u č. 21, 16, 81, 35 a 26. Požární nádrž stála naproti nynějšího obchodu u potoka, tehdy ještě ve školní zahradě.

Přes potok nebyly zpočátku budovány mosty. Potok byl plytký a rozléval se v zátočinách a často se při veliké vodě vyléval z břehů. Chodilo se přes něj po kamenech, které vyčnívaly z vody a jezdilo se brodem. Brod byl v místě největšího křížení cest v obci, přibližně tam, kde je na dolním konci mostek u č.p. 52. I dnes se této části říká "Brodisko".

komora 21.jpg(271 kb) komory.jpg(412 kb) staveni 11.jpg(1 Mb) staveni 68.jpg(509 kb)

A nyní se pokusme představit si vzhled obce před sto a více lety. Drobná, jednopodlažní stavení lemovala dokola náves, skoro před každým byla květinová úzká předzahrádka s plaňkovým plotem a naproti zděná komora. Stavení byla povětšinou dřevěné sruby omazané hliněnou omítkou, obílenou vápnem, s šedě omalovanou podezdívkou a také modrým omalováním okolí dveřních a okenních otvorů. Takovou zachovalou budovu v Doubravách již nenaleznete, všechny byly přestavěny a postupně vyzděny z cihel vepřovic - kotovic. Poslední takový domek č. p. 61 "Maříčkovo" stál na návsi do roku 1958 v místě dnešního mostu na křižovatce. Tyto dřevěné obytné stavby omazané hliněnou omítkou se nazývají "srub v kožichu". Některá stavení byla postavena z hliněných cihel - "kotovic" a ojedinělá stavení movitějších hospodářů byla vyzděna z plochých kamenů - "tlučenice" a i z opracovaných kamenných kvádříků, jak dnes ještě můžeme vidět na domech č. 31, 22 a 16. Do roku 1886, kdy se prvně začala používat střešní krytina ze štípané břidlice - "šifr", byly všechny střechy doškové.

Cesty byly blátivé a jen částečně zpevněné kamením, meandrující potok obrostlý vrbovým porostem a olšemi. Náves se bělala domácí drůbeží, která se zdržovala na potoce. Projížděly vozy tažené koňmi i voli nebo kravkami, procházeli hospodáři za živobytím, hospodyně pro vodu a s prádlem k potoku a všude si hrály a pobíhaly malé děti.

Uprostřed návsi stály nejdůležitější budovy pro občany - škola, obchod a hospoda. V místě dnešního autobazaru byla později vystavěna obecní dvoutřídní škola, kde docházely děti od 6-ti do 11-ti let, za dalším studiem musely do blízkého Velkého Ořechova, nebo později i do vzdálenějších míst. Stála zde také obecní pastouška, byla to budova pro ubytování sociálně slabých občanů. Bydlel tu třeba obecní pastýř, porodní bába, nádeník a také tu muselo být místo pro ubytování nepřizpůsobivých obyvatel, kteří patřili domovsky do Doubrav a z cizí obce, kde způsobili nějaký přestupek, byli vykázáni. Říkalo se, že byli posláni "šupem dóm". Bydleli tu také nemohoucí staří lidé, kteří neměli potomků a obec je musela ve stáří zaopatřit. Tito nemajetní lidé měli jakoby rozpis, ke kterému hospodáři se půjdou určený den najíst. Říkalo se, že "chodíja po obědoch". Před pastouškou byla školní zahrada s dřevěnými úly pro včely a oplocená roubená požární nádrž. Za pastouškou stála již zmiňovaná "Maříčkova" chalupa, číslo 61. Pastouška, Maříčkovo a zahrada byly v místě dnešní křižovatky, mostu a prodejního místa stánkařů naproti obchodu. Původní most, dřevěný, byl jinde, blíže k hospodě a cesta od Zlína se stáčela hned za hospodou doprava v vedla před domy č. 10 a 9 k Velkému Ořechovu.

Asi před šedesáti lety, po druhé světové válce, se začal vzhled obce měnit rychleji. Již nebyla taková nutnost jen hospodařit v zemědělství, za prací se jezdilo do průmyslového Zlína a i do vzdálenějších míst. Lidé potřebovali zpevnit komunikace, vybudovat autobusové zastávky, zajistit elektrifikaci, zlepšit životní úroveň bydlení a prostě vše, k čemu je poválečný vývoj nutil. Úzké silničky se rozšiřovaly a narovnal se průjezd obcí, staré komory na Horňansku tak musely ustoupit dopravě. Most u hospody byl zbořen a postaven nový, níž po proudu potoka. Vybudovaly se chodníky a opěrné zídky, byly vykáceny velké lípy u křížů a vysázeny nižší dřeviny.

Napřímil se a zreguloval potok, vrbový porost se vykácel, místo něho se vysadily topoly, které ale dnes také již nejsou. Příkopy u cest se zatrubnily kanalizací. Vystaveny byly sloupy elektrického vedení a celá náves byla protkána dráty až do jednotlivých stavení. Zbudovalo se veřejné osvětlení a místní rozhlas, autobusové zastávky a silniční zálivy.

Postupně se budovaly v domcích další světnice a tak se stavení rozšiřovala, opravovaly se fasády domů, ba některé domky byly úplně strženy a vyzděny na jejich místě nové z moderních materiálů. Postavily se úplně nové budovy - třeba obchod, garáž pro autobus, hasičská zbrojnice a některé rodinné domy. Na návsi se umístily poutače, informační tabule, úřední deska a telefonní budka. Odehrálo se to v době nedávné a pamětníci si na to vzpomínají.

Toto vše se podepsalo na změně vzhledu návsi. Další vývoj, pokud budeme všímaví, můžeme vidět téměř denně. Pořád se někde něco opravuje, přestavuje a mění. Například v současné době se přímo uprostřed návsi staví nová kaple se zvonicí, která bude zasvěcena sv. Vojtěchu. U ní by měl vyrůst park s okrasnou výsadbou dřevin a květin a s lavičkami pro posezení. Ale to je již budoucnost, i když dost blízká. Dívejme se pozorně a nenechme si to dění okolo nás ujít.

Pasáž ze školní kroniky

Záznam opsán doslovně ze školní kroniky Doubrav školní rok 1918-1919 (zápis provedl Matouš Bohumil - správce školy).

I obec naše má své hrdiny, kteří v pohnuté době této své životy na oltář vlasti položili aneb alespoň v těsném pojítku s událostmi těmito spjat byl skon jejich. Jsou to hlavně tři moji žáci: Mrázek jan z č. 69, Mikel Jan z č. 49 a Máčala Ludvík z č. 14.

I. Mrázek Jan, 18-ti letý synek rolnický z č. 69.

Ku konci, kdy lesk trůnu habsburského počal blednouti a zánik Rakouska se blížil procházeli na Uhersko Brodsku vesnicemi vojenské patroly a chytali t.zv. vojenské sběhy nebo vojáky, kteří si z různých příčin prodloužili dovolenou. Hlídka vojínů ze Slavonie chytila dne 7.září v Hřivín. Újezdě výše jmenovaného vojína, který si také prodloužil dovolenou a přivedla ho na Velký Ořechov, kde je četnické stanoviště. V neděli, dne 8.září 1918 měli ho odvésti na dráhu do Uherského Brodu. Na Velkém Ořechově byl Mrázek ponechán v obecní kanceláři a jedním vojínem hlídán. Podařilo se mu však v poledne dostati se z kanceláře do vedlejší místnosti a z ní na střechu, odkudž chtěl prchnouti. V tom však byl spozorován, a když se chystal překročiti na sousední střechu, přikvapila přivolaná vojenská hlídka, jejíž velitel Mrázka čtyřmi ranami smrtelně ranil. S námahou snesli se střechy proudy krve zalitého, který po udělení posledního pomazání zemřel.

II. Mikel Jan, 26-ti letý synek rolnický z č. 49.

Na podzim roku 1918. zle řádila v kraji našem úplavice a chřipka. Mnoho lidí onemocnělo buďto na tu nebo onu nemoc, také pozorovati bylo zvýšenou úmrtnost když ne zrovna v obci naší tedy na Březůvkách, kde najednou 48 lidí nemocno leželo a téměř denně pohřeb z Březůvek Důbravami za ranního šera k Velkému Ořechovu se ubíral. V Důbravách zemřelo několik starých žen, však také 21-ti letá moje žačka bývalá, policajtova dcera naprotiv škole bydlící Miklova rozená Nevařilova zanechavší dvě drobných dítek. Sem dlužno zařadit také úmrtí výše jmenovaného. Dotyčný nastoupil dne 26.října 1914 k vojsku, byl na různých bojištích několikrát raněn, starým Rakouskem vyznamenán bronzovou mnedailí pro statečnost. Prodělav nemoc malarii došel domů na zotavenou, místo vyzdravení však našel tu smrť. Onemocněv chřipkou zemřel 5. listopadu 1918.

III. Máčala Ludvík, 20-ti letý synek rolnický z č. 14.

I když prohlášena byla samostatnost státu našeho, tím nikterak nebyla válka cele skoncována a my abychom uhájiti mohli své území, třeba bylo po hranicích rozestaviti hlídky, jichž účel byl mnohostranný, Ku strážní službě této a sice do Mikulova přidělen byl také výše jmenovaný, který před tím od 15. května 1916 v rakouské armádě sloužil a hlavně na Piavě řece hrozné bitvy prodělal a přec tu se zdravou kůží vždy unikl. Službu strážní považoval za odpočinek a nebyl by se nikdy nadál, že tu smrt nalezne. Dne 2. března 1919 došel ze služby na stážnici a postavil svou pušku do kouta, aniž by z ní náboj vyndal. Kamarád jeho uchopiv ji namířil na Ludvíka, stáhl spoušť zahoukla rána, střela zasáhla ho z bezprostřední blízkosti do prsou, tento se skácel k zemi a v páru minutách byl vychládlou mrtvolou, rodiče převezli si ho důmů a ve Velkém Ořechově pochovali.

Pěstování a zpracování konopí v Doubravách

mocidlo duben 2011 male.JPG(229 kb)

Konopí se v obci hodně pěstovalo ještě v první polovině minulého století. Bylo pěstováno hlavně za účelem zpracování pro potřeby tehdejšího způsobu hospodaření na vesnici. Z konopných vláken se vyráběly nitě, které pak sloužily k výrobě režného plátna, z kterého se šily plátěné gatě "drle", dále strožochy, plachty "listnačky" a někde i zástěry. Dále se z vláken konopí vyráběly provazy "pauzáky", "štrygle" ohlávky na koně a hříbata. Toto zboží vyráběli z dodaného materiálu provazníci. Doma se z upletených nití vyráběly tráčky, které sloužily jako vázací popruhy k plachtám ( pozn. trávnicím ) , nebo jako vodítka pro dobytek. Kromě tohoto využití dávalo konopí ještě pazdeří, které sloužilo jako topivo do kamen.

Pěstování konopí se dělilo na hlavaté samčí a poskonné samičí. Samčí bylo robusnější a i vlákna z něho byla hrubší. Samičí bylo jemnější a jeho zpracování sloužilo většinou ke tkaní konopného plátna. Samčí konopí se sklízelo dříve tak, že se vytrhávalo z porostu konopí a samičí se nechávalo na záhonu dozrát do sklizňové zralosti. Vytrhané konopí se vázalo do snopečků, nechávalo se proschnout a pak se močilo v tak zvaných močidlech tak dlouho, až bylo možné snadno oddělovat vlákna ze stonku.

Močidel bylo v dědině několik. Mezi nejvýznamnější patřilo Václavovo, Kuňákovo, na Drahách ( dnešní Mešník ).Snopečky se musely v močidle zatěžovat poleny, aby byly celé ponořeny pod vodou. Po skončeném močení konopí se vytáhlo na slunný prostor a nechalo se řádně oschnout. Přesušené snopečky se odvezly od močidla domů a pokračovalo se se sušením.

Když konopí řádně proschlo, přistoupilo se k jeho zpracování. Sloužily k tomu patěračky - lamačky na kterých se konopí zpracovalo na hrubo. Tato lamačka měla na rameni jen jeden břit ( pozn. jako pákové nůžky na plech ). Další operace pokračovala na patěračce, která měla na ramení břity dva, takže odstraňovala z vláken zbytky pazdeří. Po skončeném zpracování se získaná vlákna protahovala česáky, které odstranily další zbytky z vláken konopí. Takto zpracované konopí se vázalo do svazků.

Z takto opracovaných svazků se pak stáčely nitě na točenicách ( kolovrátcích ). Této práci se po večerech věnovaly hospodyně a některé ženy. Napředené nitě se pak z vřeten točenic stáčely na motovidlo po určitých metrech. Stočené nitě z motovidla se svazovaly do svazků a tím byly nitě přichystány k dalšímu zpracování. Z méně kvalitních nití se pak doma vyráběly tráčky pomocí přešmykovadla a člunku. Šířka tráčku se řídila počtem vytažených osnov v přesmykovadle. Jak je vidět, že pěstování konopí hrálo v potřebách obyvatel dědiny významnou roli, neboť jeho využití se denně prolínalo s ostatními potřebami nutnými k fungování existence člověka na vesnici. Je škoda, že dnes konopí zaujalo nedůstojnou roli v potřebách hlavně mladého člověka.
( František Bernátek č.20 - kronikář v Doubravách 2005 )

Objevené foto od světoznámého fotografa Jovana Dezorta z roku 1976

1976.jpg(340 kb)

V lednu 2009 přišel na obecní úřad náš občan a donesl starou pohlednici, na které, mimo jiné, byla fotografie - pohled na Doubravy ze silnice k Velkému Ořechovu. Na pohlednici byl uveden fotograf, který snímek pořídil. Jak se podařilo posléze vypátrat, jedná se o světoznámého fotografa, publicistu a bývalého redaktora a fotoreportéra ČTK, pana Jovana Dezorta z Prahy ( odkaz - http://www.ifotovideo.cz/clanek.php?id=1086 ). Oslovila jsem ho s dotazem, zda by nebylo možné vyhledat originální negativ. Po jeho jistě pracném pátrání v osobním archivu, byl snímek kupodivu nalezen. Výše uvedený obrázek je jen výřez z původní fotografie, zhotoven pro lepší náhled na střed vesnice. Je zde patrné, že bytovka ještě nestála, místo ní je ještě zachovaný celý původní panský dvůr. Nová výstavba rodinných domků na tzv. "Pražské čtvrti" tu také ještě není, jen sady a louka. Úplně vlevo na fotce je dům Mrázkových č.41 a vpravo Schmiedových č. 105.

Něco málo o největší budově na fotografii - PANSKÝ DVŮR. Na bývalých vojenských mapách "Františkovo mapování" z let 1836-1852 se popisuje jako panský dvůr. Uváděn je i při "Josefovském mapování" 1764-68 s půdorysem čtvercovým a s velkým dvorem uprostřed. Naposledy v povědomí lidí utkvěl jeho název - Horákův statek. V roce 2005 z bývalého dvora zůstala jen západní fronta, byla stavěna tzv. "po kopci" a obyvatelná byla jen horní část (severní), na které se v listopadu propadla střecha a stavební úřad nařídil v lednu 2006 demolici zbytku budovy kdysi honosného dvora, který v Doubravách stál s určitostí před rokem 1695, tedy více než 300 let.


Něco málo o nedávné historii obce

mapa1783 (Custom).jpg(215 kb)

mapa 1828.jpg(390 kb)

Pokuste se zadívat do přiložené mapy z roku 1828 a první, co vás napadne je, že zde není vyznačena žádná silnice. Vesnicí se projíždělo návsí a cesty nebyly zpevněné, byly blátivé. Nejdůježitější spojovací komunikace, která v minulosti procházela v katastru Doubrav ostatně nešla přes náves, ale nejkratší a nejsjízdnější cestou spojovala Malenovice a Uherský Brod. To znamená, že se z Malenovic jelo do Bohuslavic, na Bohuslavských Hraničkách cesta začala kopírovat okraj lesa Neradova až na kopec Větřák a pak pokračovala na Velký Ořechov. Z této cesty byla již jen podružnější odbočka do Doubrav, procházela návsí Horňansko, Dolňansko, přes Brodisko na pravý břeh potoka, kde pokračovala k Hřivínovu Újezdu směrem na Luhačovice. Jinou spojovací komunikaci využívali lidé mezi sousedními obcemi.

Farníci z Březůvek se museli také nějak dostat do kostela na Velký Ořechov. Z Březůvek se chodilo a jezdilo přibližně po stejné cestě, jako je nynější až do Doubrav, ale u dnešního obecního úřadu se sjíždělo Dvořiskem (cestou okolo Dvora) a přes Brodisko cesta pokračovala dále k V.Ořechovu. Je to velmi patrné zrovna na přiložené mapce. Současnou cestu k V.Ořechovu zde vůbec neuvidíte, nebyla. Byl jen chodník pro pěší, který krátil cestu z Horňanska. Dost důležitá cesta, zvláště pro ty, kteří se potřebovali dostat do Březnice, Zlína a do Vizovic, byl i Zlínský chodník. Vedl z návsi hore Súchovem, stáčel se do polí, lesem pokračovala na Březnické Kříby, ke kostelu ve vsi a zkratkou přibližně přes dnešní sídliště u Filmových ateliérů do Zlína.

Ještě na mapce stojí za povšimnutí zakreslení budov. Obytná stavení lemovala náves a vytvářela rozšířené prostranství, které zajišťovalo obyvatelům dostatečné hospodářské a hlavně společenské vyžití. Stála tu škola, obecní pastouška, zvonice a protékal potok, který byl nezbytnou zásobárnou užitkové vody. Ve dvorcích za domky jsou umístěny chlévy a kůlny, v zahradách stodoly a sušírny na ovoce. Naproti obydlím stály na návsi patrové komory na uskladnění potravin. Dnes již z těchto staveb mnoho nenajdete, ale některé se opravdu dochovaly až do současnosti.

Doubravy pro srovnání rok 2010 a rok 1885 ( rozdíl 125 roků )


( 18.2.2011, Václava Říhová)

Loni se v Doubravách narodilo jedenáct dětí, zemřeli tři obyvatelé, oddáno bylo osm párů a dvě manželství byla rozvedena. Na konci roku žilo v Doubravách 513 obyvatel české národnosti a 4 přihlášení cizinci.
V roce 1885 žilo v Doubravách přibližně 420 obyvatel, což je asi o 100 méně než dnes. Z matričních knih vedených ve farním kostele na Velkém Ořechově se dozvídáme ze zápisů údaje pro rok 1885, téměř shodné s dnešními. Oddáno bylo také osm párů, narodilo se stejný počet jedenáct dětí a zemřelo pět obyvatel, to je o dva více než loni. O rozvodech jsem se nikde nedočetla, asi nejspíš tehdy žádné nebyly.

V knize narozených dětí je celkem jedenáct zápisů v roce 1885.
7. února se narodil František Malota v č. 18,
10. února se narodila Filoména Jančová v č. 22,
11. února se narodil František Gajdůšek v č. 65,
13. února se narodila Maria Daňhelová, cikánka,
14. února se narodila Marie Gajdůšková v č. 79
17. dubna se narodil Jan Mikel v. č. 8,
20. května se narodil Josef Gajdůšek v č. 30,
1. června se narodil František Gajdůšek v č. 29,
3. července se narodila Božena Bernátková v č. 33,
21. července se narodila Františka Miklová v č. 3,
11. října se narodila Františka Hložková v č. 48,
22. října se narodil Josef Jurák v č. 66,
1. listopadu se narodil Josef Zábojník v č. 7
a 12. prosince se narodil František Horák v č. 57.

V knize zemřelých je celkem pět zápisů v roce 1885.
7. ledna zemřelo 11-ti leté děvče Anna Miklová v č. 16,
5. července zemřela 63 letá vdova Marie Štěpáníková z č. 73,
10. července zemřela 33 letá vdaná žena Františka Miklová z č. 12,
12. srpna zemřel ani ne roční chlapec Anton Horák, cikán
a 13. října zemřel 51 letý Tomáš Pavelka v č. 44.

V knize oddaných je zapsáno osm svateb v roce 1885.
27. ledna byli oddáni 22 letý Josef Kolařík z č. 38 a 29 letá Kristína Mrázková z č. 69,
9. června byli oddáni 22 letý Martin Kolář z č. 37 a 20 letá Františka Pančuchova z č. 55,
22. června byli oddáni 23 letý Šimon Pekař z č. 55 a 27 letá Anna Jančová z č. 39,
22. června byli oddáni 25 letý František Bernátík z č. 40 a 21 letá Františka Janotová z č. 40,
7. července byli oddáni 59 letý vdovec Josef Talaš z č. 64 a 37 letá Anna Juráková z Velkého Ořechova,
16. října byli oddáni 24 letý Josef Minářík z č. 22 a 19 letá Anna Bernátková z č. 33,
27. října byli oddáni 22 letý Jan Andrýsek z Velkého Ořechova a 22 letá Františka Mášková z č. 70
a 23. listopadu byli oddáni 28 letý Josef Mikel z Kelníků a 25 letá Anna Pavelková z č. 44.

F 1914 .jpg(58 kb) F 1925 .jpg(132 kb) F 1942 .jpg(57 kb)


V ROCE 2006 DOUBRAVY OSLAVILY ŠESTISTÉ VÝROČÍ PRVNÍ PÍSEMNÉ ZMÍNKY O OBCI

Historie Doubrav se počíná nejspíše někdy ve 14. století. První písemnou zmínku obce bychom našli v zemských deskách, kam se zapisovaly převody majetku mezi jednotlivými šlechtici. K roku 1406 je zde uvedena ves Weledoubravy, patřící k malenovickému panství. Zápisem stvrdil markrabě Jošt (bratr císaře Karla IV.) převod panství do rukou Heralta z Kunštátu. Vesnice se v této době patrně nelišila od jiných středověkých vsí. Na vymýceném místě, obklopeném lesy, žili zemědělci. Jejich zvířata se pásla mezi stromy a oni sami se snažili ze všech sil kultivovat půdu, aby rodila jednoduché plodiny. Ze své úrody platili daně majiteli vsi. Od počátku Doubravy patřily k farnímu obvodu prastarého kostela na Velkém Ořechově. Obyvatelé tam docházeli na bohoslužby.

Přestože vesnice zůstala součástí malenovického panství, alespoň malou část musela vlastnit mezi lety 1417 - 1530 vladycká rodina, která se podle místa nazývala "z Veledoubrav". Doloženi jsou mužští členové tří generací. První běžné obyvatele, známé jménem, zachycují prameny v roce 1519. Mimo jiné zde byli usedlí fojt Mikuláš (správce vesnice), Martin Mzik, Jura Mzik, Pavel Syrův, Jiří Vaňkův, Blažek, Mikuláš Slovák, Jiřík a Mikuláš Langaš. K malenovskému panství patřily Doubravy až do počátku 17. století. Mezi jejich majiteli můžeme jmenovat například Buriana Tetoura z Tetova a Václava Gájovského z Gáje.

Roku 1613 už je vesnice i se sousedními Březůvkami připojena k ořechovskému panství. Dostala se do rukou nekatolické šlechty a v pohnuté době po bitvě na Bílé hoře v roce 1621 patřila Marii Magdaléně ze Žerotína, vdově se dvěma dospívajícími dcerami. Dědictví na ně přešlo v roce 1624. Vzhledem k tomu, že vlastníky panství byly ženy, nedošlo zde ke konfiskacím a dokonce ještě v roce 1624 se zde pohybovali nekatoličtí kněží, kteří byli z jiných panství už dávno vyhnáni za hranice země.

V roce 1652 prodala jedna z dcer - Bohunka Haugvicová z Biskupic, hraběnka Bašínská ořechovský statek Lvu Vilémovi hraběti z Kounic. Vesnice se tak připojily k brodskému panství Kouniců a pod jeho správou zůstaly Doubravy až do 19. století. Kounicové v obci vybudovali hospodáský (panský) dvůr, který navázal na dřívější z počátku 17. století. Jeho existence je doložena v roce 1695. Budovy dvora byly největší stavbou ve vesnici. Na čtvercovém půdorysu stály blízko návsi ještě v roce 2005, kdy na ně byl vydán demoliční výměr a ze svého místa po přibližně třech staletích postupně mizí.

Obec se rozkládá v údolí potoka. Nejstarší stavení vznikala v jeho blízkosti. Obytné domky stály na začátku pozemku, stodoly a chlévy s nimi obklopovaly dvory, od kterých se dozadu táhly podlouhlé parcely se zahradami a poli.Těžko si můžeme na základě osamocených staveb udělat obrázek, jak celé Doubravy ještě před několika desítkami let vypadaly. Usedlosti jednotlivých obyvatel se lišily hlavně velikostí, vybavením a umístním v urbanistické struktuře vesnice. Podle movitosti rodiny vznikaly prostorné domy bohatých sedláků na návsi, neustále modernizované a přizpůsobované rostoucí životní úrovni, nebo jen malinká domkářská stavení, která se nacházela hlavně v části obce, zvané příznačně "Chalúpky".

Původní rozmístění jednotlivých domů a příslušejících budov je ve vesnici dodnes dobře zachováno. Bohaté grunty na návsi mají připojené hospodářské budovy, stodoly a před okny dříve stály komory. Z mnoha se zachovala pouze jedna komora u č.p. 21. Je v dobrém stavu, stojí dodnes a ilustruje fakt, že se i s lidovou architekturou dá v současné vesnici žít.

Malé domkářské příbytky komory neměly a jejich stodoly se nacházely až na okraji obce a ne u stavení. Uprostřed na návsi pak jsou stavby, které využívala celá obec. Na konci 19. století se projevila pro Doubravy nová stavební technika - zdivo z pískovcových kvádříků. Tento materiál se používal v okolí pro svou dobrou odolnost povětrnostním podmínkám jako "lícní kámen" na fasádách, konstrukce pilířů stodol a na sklepy. Kamenné domy musely mezi malými omazanými sruby, případně chalupami z kotovic s nerovnou omítanou fasádou, působit opravdu honosně.

Oproti většině komor a domů, které měly zdivo z nepálených hliněných cihel, byly další hospodářské budovy, stodoly, přístřešky, sušírny, podsady stříšek nad studnami a různé menší objekty často roubené ze dřeva. Dodnes můžeme vidět vedle modernizovaných domů několik zachovaných stodol srubové konstrukce ze zkroucených trámů listnatých stromů.

Nejvýznamnější z drobných památek je roubená zvonice, která stojí na návsi. Jedna z mála, které se dodnes v regionu dochovaly. Většina podobných zanikla během druhé poloviny 20. století. Původní zvonice byla zničena při velkém požáru vesnice v roce 1839. Dnešní stavba pochází z roku 1848, je roubená z listnatého dřeva a má prkenné dveře. V roce 1973 získala novou šindelovou střechu, avšak původně byla kryta doškem. Pod stříškou, nesenou dvěma dřevnými sloupy, visí nový zvon, posvěcený v roce 1994. Byl ulit ve zvonařské dílně rodiny Dytrichových v Brodku u Přerova.
zvonice stara.jpg(318 kb) zvonicenova.jpg(65 kb)
zvonice před 60 lety                                            zvonice dnes

Komora u č.p. 21 je spolu se zvonicí a domem č.p. 68 zapsána ve státním seznamu památkově chráněných objektů.
komora.jpg(324 kb) RD 68.jpg(359 kb)
zděná komora a dům č. 68 na návsi (foto asi před 50-ti lety)

Asi jen málokterý z mladší generace obyvatel ví, že nad obcí na kopci stávala další technická stavba - dřevěný větrný mlýn. Dodnes se tomuto kopci říká Větřák. Můžeme předpokládat, že byl postaven v roce 1802 nad Doubravami a sloužil obyvatelům, ale hlavně jako panský mlýn, patřící ke statku, asi do roku 1895, kdy byl demontován, odvezen a postaven ve Březnici.

Stavba měla dvě podlaží a půdu a byla konstruována na střední sloup (trám), který se nazýval "mama". Tento typ mlýna je pojmenovaný "beraní" nebo "kozelčí" a další nejbližší zachovaný příklad bychom našli v malém skanzenu kroměřížského muzea v Rymicích u Holešova. Mlýn se mohl přizpůsobovat síle větru, do lopatek se přidávala "péra" a to tím více, čím byl vítr slabší. Také se celá dřevná stavba otáčela kolem své osy pomocí 5 m dlouhého trámu (táhla) - tak, aby se vítr do lopatek opíral co nejpříhodněji.

mlyn.jpg(37 kb)
Kresba z knihy Antonína Václavíka - Luhačovské zálesí.

V Moravském zemském archivu v Brně

(http://www.mza.cz/indikacniskici/#)
je u mapy Doubrav z roku 1828 soupis všech majitelů 76 domů v obci. Dozvíme se podle čísla domu příjmení a jméno, velikost majetku a místo pobytu obyvatele.

Č.domu. Příjmení a jméno. Velikost majetku. Moje poznámka o domě .
1 Janča Petr , čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě .
2 Záhora Josef , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
3 Škareda Jiří , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
4 Mikel Tomáš , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
5 Gregor Josef , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
6 Bednařík Václav , půlláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
7 Mikel Jan , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
8 Mikel František , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
9 Mikel František , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
10 Mikel Jan , čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě
11 Kulhánek Tomáš , domkař z Doubrav . Zdemolován a číslo přeneseno . Stál v místě dnešního koryta potoka za hospodou
12 Mikel Jan , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
13 Bernátkova Anna, domkařka z Doubrav. Zdemolován a číslo přeneseno. Stál v místě dnešního koryta potoka za hospodou .
14 Bělota Josef , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě.
15 Mrázek Josef, čtvrtláník z Doubrav. Demolice 1977, dnes č. 140 .
16 Mikel Jan , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
17 Mikel Jan, domkař z Doubrav . Zdemolovám a číslo přeneseno. Stál v místě dnešního koryta potoka za č. 16 .
18 Malota Václav, čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě .
19 Mložek Václav, čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě.
20 Kolařík Martin, čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
21 Janča František, čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
22 Bernátek Václav , čtvrtláník z Doubrav . Zdemolován a číslo přeneseno . Stál v místě dnešního č. 85.
23 Tobolák Tomáš, čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě .
24 Habrovanský Tomáš, čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
25 Patřící obci Doubravy. Ještě stojí na stejném místě.
26 Pavelka Jan , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
27 Zábojník Martin, čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě .
28 Záhora Tomáš, čtvrtláník z Doubrav Ještě stojí na stejném místě .
29 Záhora Tomáš, --- z Doubrav . Asi výminek v zahradě č. 30.
30 Ondrůšek Tomáš , půlláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
31 Mikel Jan , půlláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
32 Mikel Jan, domkař z Doubrav . Zdemolován a číslo přeneseno . Stál mezi domy č. 31 a 33.
33 Bernátek František , čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
34 Bernátek František , čtvrtláník z Doubrav . Zdemolován a číslo přeneseno. Stál v místě dnešního autobazaru.
35 Habrovanský František,čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě .
36 Mložek Martin, čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě.
37 Mikel Jan , čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě .
38 Kolařík Jakub , čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
39 Janča Petr , čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě .
40 Janota Josef, čtvrtláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě.
41 Mrázek František , čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
42 Habrovanský Jan , čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
43 Matulík Martin, čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
44 Pekařova Marie, domkařka z Doubrav. Demolice asi 1960. Stál v „Chaloupkách“, dnes před č. 146.
45 Kníže Alois Kounic, jeho vrchnost Uherský Brod. Dříve hájovna, dnes Obecní úřad.
46 Kníže Alois Kounic, jeho vrchnost Uherský Brod. Býlalý panský dvůr. Demolice 2006.
47 Pavelka Šimon, domkař z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě
48 Mložek Laurenc, domkař z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
49 Pekař Václav, čtvrtláník z Doubrav. Demolice, dnes stojí č. 148.
50 Gavenda Štěpán , domkař z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
51 Mikel Tomáš, čtvrtláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
52 Janča Jan , domkař z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
53 Mikel Martin , čtvrtláník z Doubrav. Demolice, dnes č. 124.
54 Haforig Václav, domkař z Doubrav. Demolice, dnes č. 146 .
55 Skovajsa Jan , domkař z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
56 Pekař Josef, domkař z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
57 Mrázek František, půlláník z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .
58 Mrázek František, domkař z Doubrav . Demolice, pak č. přeneseno. Původně stál v cestě před dnešním č. 110.
59 Pekař Jan , domkař z Doubrav. Demolice, dnes č. 110.
60 Pekař Jan , půlláník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě .
61 Miklová Marie, domkařka z Doubrav. Demolice a č. přeneseno. Stál v místě dnešní křižovatky a mostu na VO.
62a Lukaščík František, domkař z Doubrav . Demolice a č. přeneseno. Stál v místě dnešní křižovatky a mostu na VO.
62b Patřící obci Doubravy, dříve obecní pastouška . Demolice a č. přeneseno. Stál v místě dnešní křižovatky a mostu na VO .
63 Mikel František, domkař z Doubrav. Demolice a č. přeneseno. Stál v místě dnešní křižovatky a mostu na VO .
64 Vaculík Petr , domkař z Doubrav Demolice a č. přeneseno. Stál v místě dnešní sociálky u hospody.
65 Gajdůšek Václav, domkař z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě.
66 Kulhánek Petr, domkař z Doubrav. Ještě stojí, přibližně na stejném místě.
67 Kučera Filip , domkař z Doubrav. Demolice a č. přeneseno. Stál přibližně v místě dnešního č. 13.
68 Pančucha Jakub, domkař z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
69 Mrázek František , domkař z Doubrav. Demolován 2014. Stál na Súchově, nad č. 82.
70 Velčovský Václav, podsedník z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
71 Bernátek Josef, domkař z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
72 Piža Augustin , domkař z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě.
73a Mastek Jan, domkař z Doubrav . Demolice a č. přeneseno. Stál v místě dnes mezi domy č. 66 a 68.
73b Bílý Martin, domkař z Doubrav. Demolice a č. přeneseno. Stál v místě dnes mezi domy č. 66 a 68.
74 Pavelka Tomáš, domkař z Doubrav. Demolice a č. přeneseno. Stál v „Chaloupkách“, dnes č. 146.
75 Lövy Abrahám, domkař z Doubrav. Ještě stojí na stejném místě - dnes hospoda .
76 Mastek Filip, domkař z Doubrav . Ještě stojí na stejném místě .

Přepnout na mobilní verzi