Jak se mění obec - Doubravy č. 69, typická usedlost Luhačovského Zálesí (historie a majitelé)
( Za obsah přesně neručím, Václava Říhová, duben 2014 )
Zemědělská usedlost vznikla roku 1834 rozdělením půllánového statku č. 57, patřícího rodinně Mrázků.
1882 je doložen
majitel v č. 69 domkař František Mrázek s rodinou.
1882 se rodí
v č. 69 chlapec František Mrázek,
který, když se oženil s Marií Žákovou
z č. 77, si postaví na svém poli domek - Okruhlice
č.p. 17.
Jeho bratr (asi) Jan
Mrázek zůstává doma a je dalším majitelem hospodářství.
1885 se z domku 69 vdává Kristína Mrázková do č. 38 za Josefa Kolaříka.
1898 se v č. 69 rodí prvorozený Ferdinand Mrázek (matka Marie, otec Jan), žení se s Annou
Záhorovou z č. 43. Do války narukoval 1918,
přežil a vrátil se zpět hospodařit na usedlosti.
Ferdinand má ještě sourozence – Jana (* 1900), Marii (*1902), Antonínu (*1904) a Hedviku (*?).
Jan, nar. 1900, narukoval 1918 do války, zběhl a byl zastřelen na četnické stanici ve Vel. Ořechově v neděli 8.9.1918.
Marie byla světoběžnice, vrací se do Doubrav svobodná v 50-ti letech a v roce 1958 odchází do domova důchodců na Lukov.
Antonína se vdává do č. 35 za Josefa Janču („Hadamovi“).
Hedvika si vzala Bohuslava Horáka a odstěhovala se do Hřivínova Újezda.
1934 se rodí Ferdinandovi a Marii v č. 69 jediná
dcera Marie Mrázková (přezdívka Mařenka Krásná),
která
umírá svobodná a bezdětná 2012, po
uklouznutí na zledovatělé silnici, již téměř u
svého domu, při návratu z obchodu.
Dům po její smrti dědí její strýc, žijící bratr maminky František Záhora, starý 94 letý pán, bydlící v Bohuslavicích u Zlína. Pokud by už v roce 2012 nežil, tak by domek zdědil stát.
Pan Záhora umírá rok poté a domek dědí jeho čtyři děti, ty jej přes realitní kancelář prodávají manželům Janě a Ing. Jakubovi Kadlečíkovi, rodákovi ze Lhoty.
4. dubna 2014, na žádost vlastníků, vydává Stavební úřed Zlín Souhlas s odstraněním domu. V nejbližších dnech můžeme očekávat demoliční techniku a dům č. 69, jehož replika stojí i ve skanzenu lidových staveb ve Strážnici (Selská usedlost č. 69 Anny Horákové z Doubrav), zakončí v Doubravách svou existenci.
Týden od 23. do 29. 6. 2014 - velké bourání:
Ale pojďme hlouběji do minulosti. Domky, nebo spíš nuzná obydlí, v Doubravách stály určitě před rokem 1406 našeho letopočtu. To se již prvně vzpomínají Doubravy jako ves písemnou zmínkou v soupisu majetku panstva. Obydlí byla situována v lánové zástavbě, dostatečně vzdálena od toku potoka. Lánová zástavba vznikla původně tak, že bylo zapotřebí určité pusté území patřící šlechtě zúrodnit a tak se v blízkosti nějakého toku, v zarostené a opuštěné nivě, rozparcelovala půda na pruhy - lány a ty se přidělily osadníkům. Tito se zde usadili a neobdělávaný pozemek postupně klučili a zúrodňovali.
Osadníci si vybudovali jednoduchá roubená stavení na kamenné podezdívce s jedním či dvěmi okénky ve světnici, orientované kolmo k návsi, aby vznikl průjezd do dvora. Rodinám pak patřil domek a pozemek za ním, který se jim, podle snahy, píle a možností podařilo zúrodnit. Za domkem obvykle začínal hospodářský dvůr s přístřešky pro chovaná zvířata a krmivo, za dvorem zahrada s ovocnými stromy a zeleninou a dále pole, louky a les.Tak byla utvořena mezi domy náves, společný prostor pro všeobecné dění. Návsí protékal potok, nejdůležitější zásobárna užitkové vody a procházela komunikace, která spojovala Doubravy s okolními obcemi. To byl původní vzhled obce.
Pro účely vojenského mapování, v době vlády Marie Terezie, bylo v roce 1771 uskutečněno na Moravě číslování domů. Provádělo se vyznačením čísla křídou na dveřích. Číslo 1 dostalo první stavení zleva při příjezdu do obce, obešla se celá vesnice ve směru chodu hodinových ručiček až k výjezdu z obce, dnešního čísla 51.
Musíme si uvědomit, že tehdy nejdůležitější příjezd do obce byl od Velkého Ořechova "Drahami" na "Dolňansko a že cesta, kterou používáme nyní, ještě nebyla. Další číslování domů se poté již provádělo postupně podle výstavby domů. Zde tedy víme, že v té době celé Doubravy neměly mnoho stavení. Po levé straně proti proudu potoka stály domy číslo 1 až 16 od "Dolňanska" na "Horňansko", za potokem čísla 17 až 34 na "Horňansku" až po dnešní křižovatku, číslování pokračovalo "Hore Súchovem" od čísla 35 až po číslo 45 panskou hájovnu, současný obecní úřad. Následovalo číslo 46 panský dvůr, největší stavení v obci, dále přes "Brodisko" až ke zmiňovanému číslu 51. Očíslovány byly i některé domy stojící vevnitř tohoto prostoru, maximálně tak odhadem po číslo 61.
Dnes některá čísla popisná z té doby užívají i domy jinde postavené. Tak například čp. 11 bylo původně mezi domy s čísly 10 a 12 a po zničení původní stavby si majitelé postavili nový domek v "Chaloupkách" a číslo si na něj přenesly. Souvislá řada číslování domů je dnes již jen od čísla 1 po číslo 8, dále od 18 po 24, 26 až 31 a 35 až 43. Některé domy zanikly požárem nebo povodní, jiné zase byly dostaveny ve vzniklé proluce a dostaly pořadové číslo pro nový další dům, proto dnes již není očíslování domů v řadě. Tato fakta nám dávají určitou představu vzhledu vesnice před zhruba 250 lety.
Se zvyšováním počtu obyvatel v průběhu let bylo uprostřed návsi asi nejspíš umožněno postavit si nějaké obydlí i nemajetným občanům obce, kteří nevlastnili půdu, protože ta již byla rozdělena mezi rodiny prvních osadníků. Domky vystavěné byly menší a bez hospodářského zázemí, nebo jen s minimálním oplocením. To se nejlépe pozná podle toho, že obyvatelům domu patřil pouze pozemek pod budovou a okolí domu patřilo již všem, jako třeba dnes u čísla 65 a 71. Takovým způsobem se tedy dosud prázdný prostor rozlehlé návsi začal zastavovat obytnými budovami, dnes například ještě stojí č. 80, 52, 70, 13, 68, 66, 65, 71 a 72. Obyvatelé těchto stavení si prostředky k obživě museli sehnat nájemnou sezónní prací u sedláků a v zimním období řemeslnou činností.
Na návsi byly v domcích provozovny - dílny kováře, obuvníka, švadleny, tkalce, koláře a dalších řemesel, také hospoda a obchod. Dokonce ze začátku, než byla postavena budova školy, se v jedné domácnosti děti příležitostně učily základním vědomostem. Uprostřed na návsi se také později stavěly důležité obecní stavby, jako třeba škola a pastouška a také kříže a zvonice. Vysazovaly se stromy, většinou lípy u křížů, vznikali tak jakoby parčíky s lavičkami pro posezení.
Na návsi si movitější obyvatelé - hospodáři vystavěli patrové komory pro uskladnění potravin a obilí. Komory - sýpky byly postaveny z nutnosti přežití, protože v obytných domech se topilo v otevřeném ohništi, který mohl lehce zapálit dřevěné konstrukce domu a doškovou střechu a pak by shořel jak majetek, tak i veškeré zásoby. Naopak sýpka byla samostatný objekt bez otápění a zásoby na obživu nebyly ohněm ohroženy. Vstup do ní byl vždy naproti stavení, na dohled z oken světnice, aby hospodyně mohla majetek hlídat před krádeží. V Doubravách již stojí jen jedna patrová komora, postavená proti č. 21. Ostatní komory buď podlehly času, anebo poslední byly zbourány při úpravě hlavního tahu silnice v obci přibližně v roce 1965.
Na návsi se budovaly také společné technické stavby. Vodohospodářské - studny na pitnou vodu a požární nádrže. Zpočátku to byly vyhloubené jámy vevnitř vyložené kameny, nebo roubené. Studny byly kryté stříškou z došků proti znečištění vody listím a opatřeny okovem či rumpálem při hlubší stavbě. Dochované obecní studny ze staré doby, již sice modernizované, jsou u č. 21, 16, 81, 35 a 26. Požární nádrž stála naproti nynějšího obchodu u potoka, tehdy ještě ve školní zahradě.
Přes potok nebyly zpočátku budovány mosty. Potok byl plytký a rozléval se v zátočinách a často se při veliké vodě vyléval z břehů. Chodilo se přes něj po kamenech, které vyčnívaly z vody a jezdilo se brodem. Brod byl v místě největšího křížení cest v obci, přibližně tam, kde je na dolním konci mostek u č.p. 52. I dnes se této části říká "Brodisko".
Cesty byly blátivé a jen částečně zpevněné kamením, meandrující potok obrostlý vrbovým porostem a olšemi. Náves se bělala domácí drůbeží, která se zdržovala na potoce. Projížděly vozy tažené koňmi i voli nebo kravkami, procházeli hospodáři za živobytím, hospodyně pro vodu a s prádlem k potoku a všude si hrály a pobíhaly malé děti.
Uprostřed návsi stály nejdůležitější budovy pro občany - škola, obchod a hospoda. V místě dnešního autobazaru byla později vystavěna obecní dvoutřídní škola, kde docházely děti od 6-ti do 11-ti let, za dalším studiem musely do blízkého Velkého Ořechova, nebo později i do vzdálenějších míst. Stála zde také obecní pastouška, byla to budova pro ubytování sociálně slabých občanů. Bydlel tu třeba obecní pastýř, porodní bába, nádeník a také tu muselo být místo pro ubytování nepřizpůsobivých obyvatel, kteří patřili domovsky do Doubrav a z cizí obce, kde způsobili nějaký přestupek, byli vykázáni. Říkalo se, že byli posláni "šupem dóm". Bydleli tu také nemohoucí staří lidé, kteří neměli potomků a obec je musela ve stáří zaopatřit. Tito nemajetní lidé měli jakoby rozpis, ke kterému hospodáři se půjdou určený den najíst. Říkalo se, že "chodíja po obědoch". Před pastouškou byla školní zahrada s dřevěnými úly pro včely a oplocená roubená požární nádrž. Za pastouškou stála již zmiňovaná "Maříčkova" chalupa, číslo 61. Pastouška, Maříčkovo a zahrada byly v místě dnešní křižovatky, mostu a prodejního místa stánkařů naproti obchodu. Původní most, dřevěný, byl jinde, blíže k hospodě a cesta od Zlína se stáčela hned za hospodou doprava v vedla před domy č. 10 a 9 k Velkému Ořechovu.
Asi před šedesáti lety, po druhé světové válce, se začal vzhled obce měnit rychleji. Již nebyla taková nutnost jen hospodařit v zemědělství, za prací se jezdilo do průmyslového Zlína a i do vzdálenějších míst. Lidé potřebovali zpevnit komunikace, vybudovat autobusové zastávky, zajistit elektrifikaci, zlepšit životní úroveň bydlení a prostě vše, k čemu je poválečný vývoj nutil. Úzké silničky se rozšiřovaly a narovnal se průjezd obcí, staré komory na Horňansku tak musely ustoupit dopravě. Most u hospody byl zbořen a postaven nový, níž po proudu potoka. Vybudovaly se chodníky a opěrné zídky, byly vykáceny velké lípy u křížů a vysázeny nižší dřeviny.Napřímil se a zreguloval potok, vrbový porost se vykácel, místo něho se vysadily topoly, které ale dnes také již nejsou. Příkopy u cest se zatrubnily kanalizací. Vystaveny byly sloupy elektrického vedení a celá náves byla protkána dráty až do jednotlivých stavení. Zbudovalo se veřejné osvětlení a místní rozhlas, autobusové zastávky a silniční zálivy.
Postupně se budovaly v domcích další světnice a tak se stavení rozšiřovala, opravovaly se fasády domů, ba některé domky byly úplně strženy a vyzděny na jejich místě nové z moderních materiálů. Postavily se úplně nové budovy - třeba obchod, garáž pro autobus, hasičská zbrojnice a některé rodinné domy. Na návsi se umístily poutače, informační tabule, úřední deska a telefonní budka. Odehrálo se to v době nedávné a pamětníci si na to vzpomínají.
Toto vše se podepsalo na změně vzhledu návsi. Další vývoj, pokud budeme všímaví, můžeme vidět téměř denně. Pořád se někde něco opravuje, přestavuje a mění. Například v současné době se přímo uprostřed návsi staví nová kaple se zvonicí, která bude zasvěcena sv. Vojtěchu. U ní by měl vyrůst park s okrasnou výsadbou dřevin a květin a s lavičkami pro posezení. Ale to je již budoucnost, i když dost blízká. Dívejme se pozorně a nenechme si to dění okolo nás ujít.Konopí se v obci hodně pěstovalo ještě v první polovině minulého století. Bylo pěstováno hlavně za účelem zpracování pro potřeby tehdejšího způsobu hospodaření na vesnici. Z konopných vláken se vyráběly nitě, které pak sloužily k výrobě režného plátna, z kterého se šily plátěné gatě "drle", dále strožochy, plachty "listnačky" a někde i zástěry. Dále se z vláken konopí vyráběly provazy "pauzáky", "štrygle" ohlávky na koně a hříbata. Toto zboží vyráběli z dodaného materiálu provazníci. Doma se z upletených nití vyráběly tráčky, které sloužily jako vázací popruhy k plachtám ( pozn. trávnicím ) , nebo jako vodítka pro dobytek. Kromě tohoto využití dávalo konopí ještě pazdeří, které sloužilo jako topivo do kamen.
Pěstování konopí se dělilo na hlavaté samčí a poskonné samičí. Samčí bylo robusnější a i vlákna z něho byla hrubší. Samičí bylo jemnější a jeho zpracování sloužilo většinou ke tkaní konopného plátna. Samčí konopí se sklízelo dříve tak, že se vytrhávalo z porostu konopí a samičí se nechávalo na záhonu dozrát do sklizňové zralosti. Vytrhané konopí se vázalo do snopečků, nechávalo se proschnout a pak se močilo v tak zvaných močidlech tak dlouho, až bylo možné snadno oddělovat vlákna ze stonku.
Močidel bylo v dědině několik. Mezi nejvýznamnější patřilo Václavovo, Kuňákovo, na Drahách ( dnešní Mešník ).Snopečky se musely v močidle zatěžovat poleny, aby byly celé ponořeny pod vodou. Po skončeném močení konopí se vytáhlo na slunný prostor a nechalo se řádně oschnout. Přesušené snopečky se odvezly od močidla domů a pokračovalo se se sušením.
Když konopí řádně proschlo, přistoupilo se k jeho zpracování. Sloužily k tomu patěračky - lamačky na kterých se konopí zpracovalo na hrubo. Tato lamačka měla na rameni jen jeden břit ( pozn. jako pákové nůžky na plech ). Další operace pokračovala na patěračce, která měla na ramení břity dva, takže odstraňovala z vláken zbytky pazdeří. Po skončeném zpracování se získaná vlákna protahovala česáky, které odstranily další zbytky z vláken konopí. Takto zpracované konopí se vázalo do svazků.
Z takto opracovaných svazků se pak stáčely nitě na
točenicách ( kolovrátcích ). Této
práci se po večerech věnovaly hospodyně a některé ženy.
Napředené nitě se pak z vřeten točenic stáčely na
motovidlo po určitých metrech. Stočené nitě z motovidla
se svazovaly do svazků a tím byly nitě přichystány k
dalšímu zpracování. Z méně
kvalitních nití se pak doma vyráběly tráčky
pomocí přešmykovadla a člunku. Šířka
tráčku se řídila počtem vytažených osnov v
přesmykovadle. Jak je vidět, že pěstování konopí
hrálo v potřebách obyvatel dědiny významnou roli,
neboť jeho využití se denně prolínalo s ostatními
potřebami nutnými k fungování existence člověka na
vesnici. Je škoda, že dnes konopí zaujalo nedůstojnou
roli v potřebách hlavně mladého člověka.
( František Bernátek č.20 - kronikář v Doubravách 2005 )